Na živobytí jsme si začal vydělávat ve dvaceti jako jazzový bubeník, pak jako saxofonista a učitel hudby. Ve třiceti jsem nastoupil jako „profesor“ dějin hudby a hudební teorie na konzervatoř, ale vydržel tam jenom rok. Z muzikantského období pro mě mělo největší význam poznání jak funguje kapela a co je to rytmus.
Další kroky vedly mimo hudební okruh – do Respektu. Ten časopis mi voněl už dlouho.
Na místě redaktora na plný úvazek jsem setrval skoro pět let, což pro mě byla jakási vysoká škola žurnalistiky. Za "vyučování" zvlášť děkuju Ivanu Lamperovi, Petru Třešňákovi, Marku Švehlovi, Tomáši Pěknému, Eriku Taberymu, Jardovi Spurnému a Martinu Kontrovi. Pomohli jste mi uvědomit si, jak důležitá je dramaturgie, tedy pečlivá stavba příběhu. Ukázali jste mi drsně mou vlastní nedokonalost, což je ta nejlepší pomoc, jaké se mi mohlo dostat (doufám, že v tom budete pokračovat). Pracovat s vámi byla skvělá zkušenost!
Koho by zajímal přehled všech mých článků, najede ho v elektronickém archivu. Je to přes 300 textů, z toho 160 článků do rubriky kultura, 12 komentářů, 8 textů do rubriky domov, 7 témat, 4 rozhovory atd.
A tady je těch pár slíbených článků, na které jsem docela hrdý (jejich linky zůstanou aktivní zhruba měsíc od uveřejnění tohoto blogu). Příjemné čtení.
Ďáblova železnice dobyla nebesa
Reportáž z cesty Respektu do Tibetu novým čínským vlakem
Zpráva o dokončení nejvýše položené železnice na světě ze severní Číny do tibetské Lhasy se nedávno rozletěla po celém světě. „Splnil se sen všech Číňanů, je to zázrak techniky, vítězství socialismu,“ hlásala čínská propaganda. „Ale co přinese železnice Tibeťanům? Není to poslední hřebík do rakve jejich unikátní a významné kultury?“ ptala se znepokojeně západní média. Následující reportáž z vlaku, Lhasy a tibetského venkova hledá odpověď nejen na tyto otázky.
Cesta do nitra největší americké základny v Evropě
Po čtyřech hodinách jízdy autem z Prahy na západ se člověk ocitne u bran největšího vojenského cvičiště americké armády v Evropě. Je sice mnohem rozlehlejší než základna, o které se právě teď uvažuje u nás, ale přesto je zajímavé ho prozkoumat.
Reportáž z míst, kde je Evropa nadějí i hrozbou zároveň
„Pozorujete krajinu?“ ptá se v Orient-expresu těsně před Istanbulem továrník Meyer. „Právě si říkám, jak je to krásné. Úroda sklizena, políčka řádně obdělána, je to hospodářství! Inu, Turecko,“ odpovídá inspektor Trachta. Po této replice ve známém kusu Divadla Járy Cimrmana následovala pravidelně salva smíchu. Ten teď ale mnoha Evropanům, Čechy nevyjímaje, tuhne na rtech.
Jak se žije v nejlepším městě na světě
Kdo se chce dnes poučit, jak vypadá příjemný život, musí do Curychu. Do města, které už podruhé za sebou vyhrálo první místo v celosvětovém žebříčku velkoměst s nejvyšší kvalitou života.
Homosexuální páry žádají plnou rovnoprávnost. Máme jim ji dát?
Rodina je malý chrám a rodinný stůl je oltář, praví staré moudro a všichni po celé věky věděli, kdo u toho oltáře sedá: sezdaná žena a sezdaný muž a jejich v manželství zrozené děti. Časy se ale mění.
Zpráva o krásném městě, ve kterém je těžké žít
Představte si tu pohodu: bydlíte v činžovním domě a na dvorku jsou stromy a trávník. O víkendu se na něm scházejí sousedé a na stěnu domu si promítají filmy.
Čínský premiér převálcoval Prahu
Reportáž ze spanilé jízdy Wen Ťia-paa Českem
Vážná hudba má vážný problém: po českých skladatelích se slehla zem.
Všichni odešli, dům se zřítil, ale Tom Waits stále štěká
Portrét Islandské zpěvačky
Vidět Farmers Market a zemřít.