Reklama
 
Blog | Jaroslav Pašmik

Zdravím, právě jsem přistál v Šanghaji

Namířil jsem si to do tohohle nejliberálnějšího čínského města, abych prozkoumal místní androšskou kulturu. A hned na úvod mě čekal menší šok.

Po šílené cestě z letiště, kdy se náš autobus č. 7 pohyboval několik hodin zácpou asi tak rychlostí 10 km/hod, dorážím na zdejší jižní nádraží. Je okolo deváté večer, vedro jako v pekle a docela tma. Obtěžkaný batohy se snažím chytit taxíka. Předložím vizitku s adresou klubu, do kterého mám namířeno (mrkněte na www.mecooon.com). Ale co se to děje?

Každý drožkář si téměř uplivne a nechá mě na ulici. Jsem snad prašivý? Bojí se tady cizinců? Pak mi jeden chlapík lámanou angličtinou vysvětluje, že ten klub je příliš blízko. Taxikářům se prostě nevyplatí mě tam vozit. „Vítejte v Číně," dodává s úsměvem. 

Nakonec mě jakýsi dozorující důstojník na nedalekém oficiálním stanovišti taxíků do jednoho auta přes protesty řidiče doslova nacpe.

Reklama

Různými nadjezdy, podjezdy a objezdy jedeme asi dvacet minut. Pak taxikář náhle odbočí do nevábně vyhlížejícího dvora a začne se motat mezi podivnými sklady a prázdnými parkovišti. Osvětlení nefunguje, tma je jako v pytli.„Tady někde mě oberou," bleskne mi hlavou.

Taxikář ještě chvíli bloudí labyrintem a cosi hudruje. Nevydržím to a volám jednomu místnímu kámošovi, kterého jsem znal z minulé návštěvy Číny (z ukrutně drahého T-mobilu). Kámoš přes telefon naviguje vůz do jedné z bočních uliček s nápisem klubu na železných vratech. Tak tady bych sám asi nikdy netrefil, pomyslím si a zaplatím 15 Yuanů (asi 45 Kč).

„Jaroslave, jdeš pozdě," vítá mě Zhang Xian, jeden ze šéfů festivalu Free Cinema, když jsem se vyškrábal po venkovním schodišti s plnou polní do klubu ve třetím patře. Snažím se mu vysvětlit, že už jsem strávil v letadlech skoro 24 hodin a ten pitomý autobus mi doporučil on. Kdybych jel magnetickým vlakem (http://en.wikipedia.org/wiki/Maglev_train), jak jsem původně plánoval, byl bych tady asi o dvě hodiny dřív, i když by to bylo nepoměrně dražší (Maglev stojí 50 Y, autobus jen 20, navíc bych musel jet déle taxíkem). 

Vysvětlování ale nepomáhá, Zhang Xian lamentuje dál: „Ze začátku tady bylo narváno, lidi stáli na židlích, aby něco viděli, ale teď už je jich polovina pryč kvůli vedru."

V klubu může být tak 50 stupňů. Zbylí diváci hrdinové sledují jeden z posledních filmů večera a ovívají se přitom vějíři jako někde u císařského dvora. „Máme sice dvě mašiny na klimatizaci, ale ty nestíhají. Klub je moc velký," dodává Zhang Xian a vede mě do kanceláří v zákulisí. Tam zažívám další šok.

Má představa punkového klubu bere rychle za své. V zákulisí a kancelářích panuje neuvěřitelný pořádek. Všude čisto, v kanclu ředitele trůní obrovský Mac, na policích jakési dřevěné samorosty, všelijaké knihy, obrazy, a další technika. Tohle se vůbec nepodobá českým androšským doupatům. „Jak to, že tady máte takový pořádek? Představoval jsem si to jinak," říkám na uvítanou. Zhang Xian a jeho dlouhovlasý parťák s vizitkou President King Boss se jen usmívají:

„Jsme už moc starý na to, abychom tu měli bordel," prohodí King a nabízí mi jakýsi iontový nápoj míchaný s jogurtem. Vypadám asi dost zmoženě. Nápoj chutná skvěle. Že by mě tu už čekaly jen příjemné věci? Bohužel, ne tak docela.

(Příští díl se bude jmenovat: Tak přece mě obrali.)


 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama