Reklama
 
Blog | Jaroslav Pašmik

Byla fakt plynová?

Nikdy bych nevěřil, že se do hlavně pistole podívám tak zblízka.

Sobota začala jako pošmourný den. Pršelo a mně se nechtělo z postele. Ale doma zůstat nešlo. Podpořit atakovanou menšinu v malých uličkách bývalého židovského ghetta v Praze se prostě musí.

Strčil jsem si do kapsy malou jednočipovou kameru a vyrazil do ulic. Bylo krátce po poledni. Nic nenasvědčovalo tomu, že se schyluje k malé válce. Cestou od Anděla na Staré město jsem nepotkal jediného policajta. „Divné," pomyslel jsem si, „proč ta média tak blbnou?"

Uprostřed Staroměstského náměstí trůnila opuštěná tribuna, mikrofony zabalené do igelitu. Všude klid, ovšem klid před bouří.

Reklama

Zamířil jsem do Josefova, kde právě vyskakovali z aut těžkooděnci. Takže přece se něco děje. Vidím chlápka na rohu jak  rozdává židovské hvězdy, které si lidé lepí na kabáty. Chlápek mě za chvilku protahuje kordónem policajtů do uličky, kde začíná shromáždění proti neonacismu. Prší čím dál víc.

Rabín zpívá modlitbu. Řve do mosazného tlampače, protože je šabat a on nesmí používat elektřinu. Vystupují různí řečníci. Žena, která přežila koncentrák mluví roztřeseným hlasem o podivném dejavu, které zrovna zažívá.

Prší, je zima. Zástup se asi po půlhodince rozchází. Mířím do malé indické restaurace trochu se ohřát.

Vycházím ven právě, když kolem jde průvod antifašistů a anarchistů. Je to síla. Nečekal jsem, že jich bude tolik. „To by snad stačilo," zakrývá mi jeden z nich objektiv kamery, když se vmísím do davu. Prý si je podle záběrů najdou náckové.  

Přecházím k Právnické fakultě, kde už se to mydlí. Hrstka fašistů, neonacistů a holých lebek se skrývá v podloubí u fakulty. Postupně se utkávají s anarchisty. Točím to.

Zabírám rozhovor mezi jedním náckem a  dredařem, když najednou zazní výstřel. Švenknu kamerou doprava a nevěřím svým očím. Pár metrů ode mě stojí chlápek s pistolí a míří přímo na mě. Ve vteřině si rozmyslím situaci. Lepší bude poodstoupit, než se nechat zastřelit. Ta hlaveň nevypadá vůbec pěkně.

Strhnu kameru doleva a dávám se na útěk. Ale po třech krocích si to rozmyslím. Otáčím se. To už dav mlátí střelce do hlavy. Jdu tam.

„Policie! Policie!" řvou nějací chlápci okolo. „Zajisti zbraň!" Hledám objektivem pistoli na zemi. Aha, tady je. Je plynová? Není? Vypadá jako opravdová. Ptám se policajtů, ti neodpovídají. Zaberu si pistoli zblízka. Pak ještě toho střelce s roztrženým obočím.

Doteď nevím, co to bylo za zbraň, ale tady je na fotce, nebo ji najdete ne videu na Respekt.cz. Nevíte to?  Taky nechápu, proč ten chlápek (prý to byl známý nácek Petr Kalinovsky) mířil na mě. Asi byl vožralej nebo úplně zblblej.

Vpodvečer se dívám na záběry, vypadají dobře. Zavěsím je u nás a nabízím to taky aktuálně.cz. Visí tam ještě tentýž večer. Příští ráno si ode mě bere záběry Česká televize a dává je do událostí. Volá taky Nova, ale pozdě. Matrici už má ČT.

Bleskové rozšíření mého videa mě nakonec vede k úvahám o novém trendu multimediální žurnalistiky, který se snažím v Respektu razit. Fakt se vyplatí, když novinář na place vyhodnotí situaci a zapne buď kameru, diktafon, nebo si jen připraví blok. Internetová verze média pak může téměř okamžitě uveřejnit jeho materiál. Dneska mohou být všechna média s minimálními náklady TV, rádio nebo noviny. Stačí jen chtít.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama