„Ne, děkuju,“ odpověděl klidně bezdomovec.
Zaschlá krev se mu přitom zavlnila na vousech.
Seděl jsem hned vedle něj, v ruce Borgesovy Obecné dějiny hanebnosti.
Těsně před vystoupením jsem mu vtiskl do ruky dvacetikorunu a bagel.
Slušně poděkoval a strčil si okrouhlý kus pečiva i peníz špinavou rukou do kapsy.
Sledoval jsem ho rozpačitě, jak odjíždí zářící tramvají do tmy.
Podivný konec prvního jarního dne, pomyslel jsem si a měl chuť zhroutit se do sebe.
Dovlekl jsem se domů, kde mě zachránila snítka kvetoucích třešní, kterou zasadila do vázy Alena.